Rok 2015 je za námi.
Rok 2015 je pomalu za námi. Opět jsme uspořádali kurzy u nás v Chrudimi, také v Moskvě, v Egyptě a na Kypru. Certifikovali jsme 40 freediverů v Apnea Academy systému a 24 v systému Russian Freediving Federation. Tréninkovými stagemi a osobními tréninky u nás v tomto roce prošlo na 60 freediverů.
Opět se rozjely tréninky v Chrudimi za které vděčíme hlavně Světlaně a Pavlovi Minaříkovým a všem těm co na tréninky chodí a freediving je stále baví. Jsou to krásné pocity, když se opět v chrudimském bazénu prohání při tréninku i osm freediverů a hlavně začali opravdu trénovat a ne se jenom koupat 🙂
Co nás čeká v roce 2016
Připravujeme jako letos tréninkové stage a to také s Martinem Valentou, které přinesou další level do těchto akcí. Bazénové kurzy jako vždy plánujeme od února do června každý měsíc a pak zase od října do prosince.
Kurzy u moře nás čekají nejspíš jenom dva. V květnu Egypt a v létě Chorvatsko u Martina Cheníčka. Konečně se tedy dočkají ti z vás kdo nás oba žádali o nějakou společnou akci.
Irina opět bude provádět kurzy v Moskvě a společně s Martinem Valentou povede stage na DNF. Myslíme si tedy, že rok 2016 bude opět plodný a už se na něho těšíme.
Co se změnilo v roce 2015
Posledních skoro šest let byl freediving pro mě prací. Aniž bych si to uvědomoval tak to vedlo pomalu k tomu, že jsem si freediving přestával opravdu užívat. Došlo to až k tomu, že jsem šel do vody vždy až na velmi malé výjimky pouze se studenty nebo kvůli tréninku. Přitom podstatou nádechového potápění pro mě vždy byly ty pocity, které jsem pod vodou zažíval. Uvolnění, relaxace, poznávání sama sebe i stát se na těch pár minut součástí vodního světa.
Pro mě se stal freediving opravdu pouze prací a ne koníčkem v pravém slova smyslu.. Říká se, že syndrom vyhoření přichází po třech letech. Jestli jsem vyhořel nebo ne to nedokážu posoudit, ale jedno vím dnes určitě. Ač jsem chodil velmi rád do vody se svými studenty myšlenka na to se jít potápět pro zábavu se z mé mysli postupně absolutně vytratila. Nejhorší na tom je, že jsem si to sám vůbec neuvědomoval. Velmi si to ovšem uvědomovala moje žena Irina. A trápilo jí to více než mě.
Z osobních důvodů jsem v srpnu nastoupil do práce. Ano, začal jsem pracovat mimo freediving. Stále na kurzech učím, ale už ne tak aby to byl můj fulltime job. Jeden kurz měsíčně a občas nějaká stage tu budou stále jak jsem už uvedl výše. Dva nebo šest studentů. To teď nehraje roli. Ale o tom mluvit nechci. Já chci mluvit o tom, že jsem zase našel vášeň pod vodou.
Plně jsem si to uvědomil v září na lomu u Trhové Kamenice. Šel jsem si za potápět, protože jsem opravdu chtěl. Opět jsem cítil to, že musím jít pod hladinu. Do toho ticha, míru a paradoxně absolutního pocitu bezpečí. Vrátit se domů. Opět se těším na naše tréninky v chrudimském bazénu. Ne proto, že bych se chtěl připravovat na nějaký závod. Právě naopak. Jít potrápit své tělo i mysl a zároveň si tu mysl vyčistit freedivingem. A všem slibuji, že se budu snažit chodit častěji!
Co vám přejeme do nového roku
Takže přátelé naši. V roce 2016 Vám přejeme ať neztratíte to co máte na našem sportu rádi. A pokud máte pocit, že to ztrácíte tak vám přeji ať to znovu naleznete. Tak jako já.
Radek a Irina
Chcete být informování o novém článku a dalších novinkách?
[mc4wp_form id=”2294″]
