Freediving je úžasný sport, který dokáže přinést radost, svobodu i hluboké sebepoznání. Ale stejně tak s sebou nese rizika, která si mnoho začátečníků ani zkušenějších hobíků nechce připustit. Není to jejich vina – žijeme v době sociálních sítí, kde je vidět hlavně úspěch, zatímco 99 % selhání, omylů, chyb a nedokončených pokusů zůstává skryto. A proto bych rád rozvinul téma, které opět vyplulo na povrh s úmrtím ruského freedivera Andreje Matveenka.

Andrej není první tragický případ tohoto typu. Co incident Nicka Mevoliho, nebo přístup Vitomira Maričiče? Opravdu posouvání limitů, a ne těch lidských, ale většinou svých vlastních, stojí za riziko smrti nebo ošklivého zranění?

Andrejův případ

Andrej závodil v disciplíně CWT (constant weight with fins) a pokoušel se o ponor do hloubky 126 metrů. Podmínky závodu byly podle svědků chaotické – nedostatečně připravený safety tým, zpoždění v časových slotech a především kriticky dlouhý transport do barokomory, která byla vzdálena několik hodin. Andrej prodělal během výstupu blackout. Safety tým údajně reagoval pozdě a chaoticky, což prodloužilo dobu bez okysličení mozku. Až po převozu do nemocnice se ukázalo, že utrpěl rozsáhlou arteriální plynovou embolii (CAGE). Osobní disciplína, hloubka ponoru, nepřipravenost pořadatelů, dlouhý transport do barokomory apod. To vše tvořilo dost nebezpečný koktejl.

Co je zvláštní, tak podle dalších informací prodělal stejný typ incidentu už dříve během přípravy na mistrovství světa. Tehdy mu k zotavení stačila jen dekompresní zastávka na kyslíku. Věděl tedy, jaká rizika podstupuje – a přesto se rozhodl je ignorovat. To je klíčový moment, který by si měl každý freediver uvědomit. Znalost rizik je jedna věc.

Praktické dodržování bezpečnostních zásad je věc druhá. Jeho poslední ponor skončil fatálně nejspíše díky kombinaci několika faktorů: extrémní hloubka ponoru, vysoké fyzické i psychické zatížení, použití techniky pakování (packingu), kumulace ponorů, pravděpodobně nedostatečná regenerace a v závěru ponoru i SWB (shallow water blackout). Přesná příčina byla tedy kombinací mnoha drobných chyb, z nichž by žádná samostatně nemusela nutně být extrémně riziková. Ale dohromady vytvořily fatální řetězec. Andrejovo selhání není pouze jeho vina. Je to selhání systému – tréninku, tlaku na výkon, kultury sociálních sítí a možná i jeho vnitřního nastavení. O to větší smysl má z něj čerpat poučení.

Byť jeho rekonvalescence vypadala nadějně, přesto v minulém týdnu zemřel.

Případ Nicka Mevoliho

Nick Mevoli byl prvním freediverem, který zemřel přímo na vrcholné soutěži – Vertical Blue 2013. Už během předchozích tréninků prodělal více epizod plicního barotraumatu a opakovaně ignoroval doporučení lékařů a freediverů, aby trénink přerušil. Při pokusu o 72 metrů v CNF – konstantní váha bez ploutví se vynořil viditelně dezorientovaný, bez motorické kontroly a s krvácením z plic. Byl to první případ velké mediální pozornosti, který ukázal, že osobní přemotivovanost a ignorace rizik může vést ke smrti freedivera. Jeho smrt byla tehdy šokem pro celý freedivingový svět a dodnes je považována za varovný příklad toho, kam vede kombinace ambice, tlaku a ignorování předchozích varovných signálů těla.

Případ Vitomira Maričiče

Vitomir sdílel video z tréninku, které také šokovalo velkou část freedivingové komunity. Po vynoření je na záběrech jasně vidět krev vytékající z jeho úst – typický projev plicního barotraumatu. Ukázal realitu extrémního potápění, kterou většina lidí vidět nechce. Jeho případ jasně ukazuje, že i špičkoví freediveři platí za každý metr vysokou cenu a že tělo má své limity, které nelze ignorovat bez následků. A on je přesto ignoruje!

To je to, co mě na jeho příspěvku osobně velmi vadí. Žádná sebereflexe a varování ostatním.

Můj postoj

Já se freedivingu věnuji už více než dvacet let. Na začátku jsem měl období, kdy jsem chtěl závodit a posouvat své limity. A taky jsem dost tlačil na pilu. Blackouty, barotrauma trachei. Ale po patnácti letech, kdy učím freediving ostatní, jsem pochopil, že freediving není o metrech ani minutách – ale o hloubce, kterou přináší do našeho života. Před dvaceti lety byla doba jiná.

Teprve jsme objevovali rizika, vědomosti byly omezené a chyby byly přirozenou součástí pionýrských let. Dnes ale víme mnohem víc. A právě proto si myslím, že když sdílíme své příběhy nebo zážitky na sociálních sítích, měli bychom ukazovat obě strany – nejen inspiraci, ale i odpovědnost, která k freedivingu patří. Pro mě skutečný duch freedivingu nespočívá v honbě za výsledky nebo v tvoření atraktivních záběrů. Je o respektu, vědomém přístupu a o kráse toho, co freediving dokáže přinést do našich životů.

Proč neučím pakování (i když ho sám používám)

Pakování je technika, která dokáže zkušeným freediverům pomoci posunout limity. Zároveň ale dramaticky zvyšuje rizika – zejména přesah reziduálního objemu plic, riziko barotraumatu a zhoršenou kontrolu vztlaku. Začátečníci ho často chtějí zkusit příliš brzy, protože „viděli to na Instagramu“. Jenže to, co na videu vypadá jako samozřejmá dovednost, je ve skutečnosti pokročilá technika, která může být při nesprávném provedení velmi nebezpečná. Proto packing neučím – ne proto, že by byl špatný, ale proto, že začátečníkům chybí širší kontext, tréninkové návyky, adaptace a často i pokora.

Proč je adaptace nenahraditelná

Freediving je sport na celý život. Není důvod spěchat. Adaptace trvá nejen týdny, ale často měsíce i roky. Někdo má možnost trénovat u moře každý měsíc, jiný dvakrát za rok. Každý člověk má jiné podmínky i předpoklady – a to je naprosto v pořádku. Důležitá je sebereflexe: kam mohu jít bezpečně dnes? Co je reálné?

Co je SWB – Shallow Water Blackout

Shallow water blackout je ztráta vědomí těsně pod hladinou nebo v posledních metrech výstupu. Vzniká v důsledku poklesu parciálního tlaku kyslíku v plicích – při výstupu tlak klesá a tím i dostupný kyslík. Člověk může mít pocit, že „je vše v pohodě“ až do posledních vteřin. Blackout je tichý, nečekaný a často bez jakýchkoliv varovných signálů. Je to jeden z důvodů, proč safety diver nebo buddy není formalita, ale holý základ bezpečnosti.

Hyperventilace – proč ji v kurzech zakazujeme

Hyperventilace patří mezi zásadní rizika. Snižuje CO₂ v krvi, což vede k potlačení dechového reflexu. Tím se sice freediver „cítí lépe“, ale zároveň se vystavuje mnohem vyššímu riziku SWB. Proto ji na kurzech neučíme – naopak ji výslovně zakazujeme. Závodní freediveři ji někdy používají jako součást strategie. Ale je nutné zdůraznit: To, co vidíte na přenosech ze závodů, není návod pro hobby freediving. Tito sportovci mají roky adaptace, týmy safety diverů, často lékařský dohled a velmi přesnou kontrolu nad výkonem i regenerací. Porovnávat se s nimi je jako se snažit běžet maraton tempem olympijského vítěze po měsících bez tréninku.

DCS – dekompresní rizika

Freediving není vůči DCS imunní. Opak je pravdou – zejména u hloubek nad 50 m a při více ponorech denně se riziko prudce zvyšuje. Proto nedoporučuji více než jeden ponor pod 50 metrů za den. DCS je zákeřná – symptomy mohou přijít až s odstupem, mohou být nenápadné nebo přechodné, ale mohou být také fatální. A hlavně, s tím jak se dostávají i hobby freediveři do stále větších a větších hloubek, se toto riziko dostává i do hobby freedivingu.

PFO – skryté riziko pokročilých freediverů

PFO (patent foramen ovale) je otvor mezi srdečními síněmi, který má v dospělosti přibližně 40–60 % populace. U většiny lidí nezpůsobuje žádný problém. U freediverů se však může stát zásadním rizikovým faktorem pro DCS, protože umožňuje dusíkovým bublinám dostat se přímo do mozku či systémové cirkulace. Proto si myslím, že každý freediver, který se výkonově dostává pod 60 metrů hloubky, by měl povinně absolvovat vyšetření na PFO včetně jícnového echa. Je to jednorázové vyšetření, které může zásadně zvýšit bezpečnost v našem sportu.

Závěr

Freediving není sport pro spěch. Není to závod. Je to cesta – osobní, dlouhodobá a někdy i náročná. Techniky jako packing nebo hyperventilace mohou být pro pokročilé nástrojem. Pro začátečníky jsou ale zbytečným rizikem. Andrejův případ nám připomíná, že znalost nestačí. Důležité je i rozhodnutí podle těchto znalostí jednat. Adaptace, pokora a respekt k vlastnímu tělu jsou základem dlouhodobého a bezpečného freedivingu.